K výbuchu vo Vojenskom a technickom skúšobnom ústave na Záhorí malo dôjsť približne o ôsmej ráno dňa 25. februára.
V utorok ráno došlo k výbuchu vo Vojenskom a technickom skúšobnom ústave Záhorie. Dvaja ľudia sa pri incidente zranili a boli prevezení do nemocnice.
V utorok ráno (25. 2.) došlo k výbuchu vo Vojenskom technickom a skúšobnom ústave Záhorie, ako prvý informoval portál Noviny.sk. Podľa dostupných informácií sa výbuch týkal tanku. Potvrdila to pre TASR Danka Capáková z Operačného strediska Záchrannej zdravotnej služby.
„Na základe volania na tiesňovú linku sme dnes po 8.15 h vyslali ambulancie záchrannej zdravotnej služby a vrtuľník záchrannej zdravotnej služby do Vojenského technického a skúšobného ústavu Záhorie, kde podľa prvotných informácií došlo k výbuchu.
O incidente informovali aj leteckí záchranári na sociálnej sieti. „Po pristátí vrtuľníka v blízkosti udalosti si tím leteckých záchranárov prevzal do svojej starostlivosti ťažšie zraneného 55-ročného muža, ktorý utrpel poranenie driekovej časti chrbtice a hrudníka.
Prečítajte si tiež: Cyklodoprava a turizmus na Záhorí
Podľa primára úrazovej chirurgie Dušana Matejičku pacient komunikuje a je na oddelení anestéziológie a intenzívnej medicíny, kde prebiehajú ďalšie vyšetrenia.
„Nateraz nie je možné presne definovať, čo bolo príčinou tejto mimoriadnej udalosti, či došlo k zlyhaniu prachových náplní, munície alebo samotného zbraňového systému,“ priblížil minister obrany SR Robert Kaliňák (Smer-SD) vo videu zverejnenom na sociálnej sieti.
Pri bezpečnostnom incidente došlo k zraneniu dvoch osôb, ktoré sú už v opatere lekárov. Na snímke minister obrany SR Robert Kaliňák vo Vojenskom technickom a skúšobnom ústave (VTSÚ) Záhorie.
Kaliňák uviedol, že príčina vzniku udalosti je predmetom vyšetrovania. Nevylúčil ani cudzie zavinenie, z jeho pohľadu tomu však v tejto chvíli nenasvedčujú nejaké skutočnosti. K nehode podľa jeho slov došlo v priebehu záťažových skúšok húfnice počas streľby.
Má ísť o húfnicu Zuzanu. Dôsledkom tejto udalosti sa zranili dvaja muži, jeden vážne a druhý ľahšie.
Prečítajte si tiež: Úspechy Veroniky Vargovej v streľbe
"Na základe volania na tiesňovú linku sme dnes po 8.15 h vyslali ambulancie záchrannej zdravotnej služby a vrtuľník záchrannej zdravotnej služby do Vojenského technického a skúšobného ústavu Záhorie, kde podľa prvotných informácií došlo k výbuchu.
Podľa ministra dopravy sú na mieste aktuálne vyšetrovacie tímy, ktoré skúmajú príčinu výbuchu. Nie je vylúčené ani cudzie zavinenie, ale je nepravdepodobné. Zároveň zdôraznil, že nedošlo k výbuchu samotnej munície, čo by spôsobilo omnoho vážnejšie následky.
Príslušníci Hasičského a záchranného zboru (HaZZ) SR zasahujú od utorkového rána pri mimoriadnej udalosti v priestoroch Vojenského technického a skúšobného ústavu (VTSÚ) Záhorie. Požiar je lokalizovaný a prebiehajú likvidačné práce.
"Momentálne máme nasadené štyri kusy techniky, vrátane Titanu (hasičské vozidlo), hasičského robota Colossus a dronu," priblížili.
Bratislava 26. februára (TASR) - Polícia vyšetruje utorkovú (25. 2.) udalosť vo Vojenskom technickom a skúšobnom ústave (VTSÚ) Záhorie ako všeobecné ohrozenie, začala trestné stíhanie.
Prečítajte si tiež: Lukostreľba: história a počiatky
"Trestné stíhanie je v súčasnosti vedené vo veci trestného činu všeobecného ohrozenia, pričom policajti sa objasňovaním presných príčin, ako aj okolností, za ktorých došlo k tejto udalosti, intenzívne zaoberajú," napísali policajti.
Modernizácia minometov
Do modernizačních plánů Armády České republiky patří také nákup samohybných minometů ráže 120 mm, které by měly zajistit palebnou podporu mechanizovaných praporů a úkolových uskupení.
Minomety představují zbraně, které se mnohdy nacházejí spíše na okraji zájmu, což se ovšem vzhledem k jejich efektivitě jeví jako poněkud nepatřičné. Prakticky všechny armády světa se mohou chlubit jedním nebo více typy minometů, jejichž ráže se vesměs pohybuje od 60 mm u nejlehčích přenosných typů (jako je např. ANTOS používaný v AČR) po 240 mm u nejtěžších samohybných kompletů (např. sovětský, resp. ruský 2S4 Ťulpan).
Nejčastěji se však vyskytují jednak zbraně ráže 81 či 82 mm, které zajišťují palebnou podporu na úrovni roty, a minomety kalibru 120 mm, které většinou působí na úrovni praporu. Rotní a praporní minomety lze řešit jako tažené či samohybné, ale pro obě kategorie platí řada společných rysů.
Minomety obecně patří mezi jednoduché zbraně. Tažené typy zpravidla postrádají zařízení pro tlumení zpětného rázu, protože tuto roli plní ložiště, které se opírá o zem, na niž se ráz přenáší, a obvykle mívají úsťové nabíjení. Část samohybných typů ono tlumicí zařízení má a nabíjí se závěrem, někdy i poloautomaticky nebo automaticky, ovšem i tak jde o zbraně jednodušší než např. samohybné houfnice.
Minomety lze samozřejmě vybavit moderními systémy řízení palby a napojit je i na velitelské systémy, což dále zvyšuje jejich hodnotu. Základní poslání minometů však tvoří nepřímá palba proti nepřátelské pěchotě, popř. i dalším „měkkým“ cílům na bojišti v blízkosti frontové linie.
Tím je dán též jejich maximální dostřel, který se u typů ráže 81/82 mm pohybuje zpravidla do 6 km, kdežto u 120mm minometů může činit až 8 km, v případě použití munice s raketovým urychlovačem i více.
Minomety většinou vedou palbu tříštivou municí, tedy s dominantním střepinovým účinkem, jenž je z fyzikálních důvodů vyšší než u stejně velké střely z houfnice. Ta totiž dopadá na zem v menším úhlu, což pak znamená nevhodné nasměrování střepin (velká část proto míří do země či vzhůru), kdežto střela z minometu dopadá ve strmějším úhlu, a proto se většina střepin rozlétne rovnoběžně se zemí.
Obecně tudíž platí, že granát ze 120mm minometu má střepinový efekt prakticky stejný jako mnohem těžší granát z houfnice ráže 152 či 155 mm. Oproti houfnicím mívají minomety mnohem kratší dostřel a také menší přesnost, resp. větší rozptyl, což je způsobeno skutečností, že minomety mají obvykle hladké hlavně a jejich granáty bývají stabilizované křidélky, nikoli rotací.
Vzhledem k základnímu požadavku palby na „měkké“ a plošné cíle se to ale nepokládá za vážnou nevýhodu, resp. Větší rozptyl totiž dovoluje pokrýt střelbou větší prostor, resp. vytvářet palebné přehrady, aniž by se muselo měnit nastavení palebných prvků.
Pokud se naskytne situace, že je nezbytné vést minometem přesnější palbu, lze použít munici s koncovým naváděním. V zásadě se dají uvést dva možné principy. Tím prvním je laserové navádění, díky němuž lze udeřit na cíl s opravdu impozantní přesností (několik málo metrů), avšak vyžaduje přímý kontakt s cílem, který musí někdo oním laserem ozařovat až do dopadu střely.
Druhou alternativou je navádění družicové, jehož přesnost bývá o něco menší (okolo 10 m), funguje ovšem autonomně, resp. bez nutnosti udržovat vizuální kontakt s cílem. Naváděná munice je pochopitelně nákladnější, ale v jistých situacích velmi užitečná. Minomety se totiž osvědčují nejen v klasickém frontovém boji, ale i v operacích ve městech, kde je nezbytné omezit vedlejší ztráty a zajišťovat palebnou podporu s velkou přesností.
Užitečnost minometů zvyšuje také nabídka typů munice, protože kromě už zmíněných tříštivých granátů existují též střely trhavé, průbojné (resp. určené proti budovám), zápalné, slzotvorné, dýmové nebo osvětlovací.
Armáda České republiky v současnosti používá dvě varianty lehkého minometu ANTOS ráže 60 mm, dále rotní minomety vz. 52 ráže 82 mm, od roku 2016 minomety ráže 81 mm Expal 81-MX2-KM a konečně dvě obměny praporního minometu PRAM ráže 120 mm.
Tažený minomet vz. 82 neboli PRAM-L má úsťové nabíjení a jeho rychlost střelby dosahuje až 12 ran za minutu při maximálním dostřelu 8 km. Celková hmotnost činí 240 kg, a to včetně pomocného kolového podvozku, jenž se v bojovém postavení pozici demontuje, což snižuje hmotnost na 178 kg.
Minomet se dopravuje s pomocí nákladního automobilu, který jej může buďto vézt na korbě, nebo táhnout ve vleku na onom pomocném podvozku. K přepravě se dlouho používaly střední automobily Praga V3S, které pak vystřídaly nové vozy Tatra 810, avšak definitivní řešení představuje až automobil Tatra 815-7 s obrněnou kabinou, která poskytuje balistickou ochranu obsluze.
Druhá varianta nese označení vz. 85 neboli PRAM-S a náleží mezi samohybné minomety, protože je postavena na prodlouženém podvozku bojového vozidla pěchoty BVP-1. Necelých 16 tun vážící obrněnec má systém pro samočinné nabíjení, jenž se stará o teoretickou kadenci až 20 ran za minutu. Max. dostřel opět činí okolo 8 km.
Ve své době patřil tento prostředek na světovou špičku, ale kvůli mezinárodním dohodám, konci studené války a rozdělení Československa vzniklo jen malé množství. V arzenálu AČR se tedy v současnosti nalézá 85 kusů tažených minometů vz. 82, avšak pouze osm samohybných minometů vz.
Otázka nahrazení 120mm minometů PRAM se ve skutečnosti skládá ze dvou otázek, přestože tento problém se někdy zužuje jen na diskuse o platformě, resp. o vozidle, jež by mělo sloužit jako základ budoucího samohybného minometného systému. Přinejmenším stejnou důležitost však má i technická koncepce samotné zbraně, protože bude nutno se rozhodnout mezi dvěma odlišnými principy. Samohybné minomety se totiž dnes řeší buďto jako bezvěžové, nebo jako věžové.
V prvním případě bývá minomet umístěn v korbě pásového nebo kolového obrněného vozidla a vede palbu skrz otevřené stropní poklopy, zatímco ve druhém případě je na obrněnci instalována otáčivá věž, v níž je lafetován minomet.
Některé bezvěžové samohybné minomety nabízejí možnost demontáže zbraně z vozidla a následné vedení palby zvenku, což se obvykle týká jednodušších typů opatřených úsťovým nabíjením. V současnosti však přibývá minometů se závěrovým (často částečně či plně automatickým) nabíjením, které onu možnost demontáže postrádají. V případě věžových systémů pak samozřejmě platí, že nabíjení probíhá vždy skrze závěr a demontování minometu z vozidla je vyloučeno.
Mezi vysoce úspěšné a rozšířené typy minometů pro montáž do korby patří izraelský Cardom, který pochází od společnosti Soltam, která tvoří součást korporace Elbit. Cardom reprezentuje pokročile pojatý 120mm minomet, který užívá klasické úsťové nabíjení, již je ovšem vybaven systémem tlumení zpětného rázu. Zkušená obsluha může vést střelbu ustálenou rychlostí 4 ran za minutu, maximální kadence na začátku palebného úkolu může ovšem činit teoreticky až 16 ran za minutu. Dostřel se standardní municí se pohybuje kolem 7 km, avšak munice vybavená raketovým urychlovačem a koncovým naváděním může nabízet dostřel více než dvojnásobný.
Pro minomet Cardom se rozhodla i americká armáda, protože ve vozidle M1129 (což je verze osmikolového transportéru Stryker) se nachází právě tato zbraň. Dalším typem je francouzský komplet Thales 2R2M se závěrovým nabíjením, teoretickou kadencí okolo 10 ran za minutu a dostřelem přes 8 km. Ve francouzské armádě mají tyto zbraně působit především v kombinaci se šestikolovými obrněnci Griffon. V rámci projektu Dragon Fire je testovala rovněž americká námořní pěchota na svých obrněncích LAV-25, do řadové služby však zavedla jenom taženou verzi.
Mezi nejznámější věžové minometné komplety náleží typy AMOS a NEMO od finské značky Patria. První z nich má dvě hlavně a nabízí impozantní maximální rychlost palby až 24 ran za minutu, kdežto poněkud jednodušší jednohlavňový systém NEMO může pálit rychlostí kolem 10 ran za minutu. Dostřel obou přesahuje 10 km a oba mohou vést také přímou palbu. AMOS má plně samočinné nabíjení, kdežto NEMO má pouze částečnou mechanickou asistenci, takže jde v podstatě o ručně nabíjenou zbraň.
Totéž platí také o dalších věžových minometech, mezi něž patří mj. britský AMS nebo švédský dvouhlavňový Mjölner. Obecně se dá konstatovat, že věžové samohybné minomety mají výhodu v možnosti vést i přímou palbu, zatímco komplexy bezvěžové jsou jednodušší a z hlediska pořízení i provozu levnější.
Debaty se však vedou také o metodě nabíjení, protože manuální úsťové nabíjení může teoreticky nabídnout větší rychlost palby, a to přes 16 ran za minutu, avšak trvalá rychlost palby je podstatně menší. Automatické závěrové nabíjení má vyšší hodnotu trvalé kadence, zpravidla však neumožňuje onu extrémní rychlost při zahájení palebného úkolu.
Zavedení samohybných minometů by v každém případě měly provázet co nejmenší logistické komplikace, což se musí projevit i ve výběru platformy. Samohybné minomety PRAM-S jsou nyní užívány u 72. mechanizovaného praporu, jenž patří do 7. mechanizované brigády, kdežto tažené minomety PRAM-L se nalézají u 71. a 72. mechanizovaného praporu a také u 41. a 42. mechanizovaného praporu, které náleží do 4. brigády rychlého nasazení.
Pokud jde o náhradu samohybného minometu PRAM-S, logicky se tady nabízí použití podvozku nového bojového vozidla pěchoty, jež chce Armáda ČR v nejbližší době vybrat. Vozidlo ASCOD 2 v současnosti jako minometné neexistuje, což platí i o platformě Lynx, zatímco CV90 má minometnou verzi se zbraní Mjölner, což je ale specificky švédské řešení, o které by Armáda ČR zřejmě nejevila zájem.
Konstrukce současných pásových bojových vozidel pěchoty ale každopádně umožňují, aby se do nich zabudoval bezvěžový minomet, popř. aby byly osazeny věží s minometem. Lze tedy předpokládat, že po výběru nového bojového vozidla pěchoty bude Armáda ČR zkoumat také jeho úpravu do podoby samohybného minometu, který by měl být začleněn do sestavy 7.
Další možnost pochopitelně představuje osmikolový obrněnec Pandur II jako základní vozidlo ve výbavě 4. brigády rychlého nasazení. V jeho případě ale již existuje zcela konkrétní řešení, protože už roku 2017 byla představena jeho minometná varianta. Na tomto místě se však hodí zdůraznit, že když se na počátku nového století formulovaly požadavky na nové transportéry, ve výčtu variant figurovalo i minometné vozidlo, ale po redukci počtů a požadavků tato verze nebyla realizována. Zavedení minometného vozidla Pandur II by tak vlastně znamenalo „jen“ opožděnou realizaci původních plánů.
Pandur II je v této verzi vyzbrojen již zmíněnou zbraní Soltam Cardom ráže 120 mm, která se nachází uvnitř korby a vede palbu otevřenými poklopy. Řešení se tedy v podstatě shoduje s tím, které používá též americká armáda u vozidla M1129.
Minomet je usazený na motorické lafetě, která ve spojení se systémem řízení palby umožňuje rychlé nastavování prvků. Minomet se také dá vynést z vozidla ven. Max. kadence činí 16 ran za minutu a vozidlo dopravuje zásobu 50 nábojů, které mohou vedle granátů standardu NATO zahrnovat i „východní“ munici ráže 120 mm. Samozřejmostí je schopnost vést i palbu granáty s raketovými urychlovači, popř.
Kromě platformy nového bojového vozidla pěchoty a osmikolového obrněnce Pandur II se ale nabízejí také jiné alternativy. Jednou z možností může být šestikolový obrněnec TITUS. Ačkoliv oficiální seznam účelů, resp. verzí, neexistuje, opakovaně se vyskytují zprávy, že TITUS by se mohl uplatnit mj. jako nosič minometu. V takovém případě se nabízejí dvě možná řešení. Tím prvním by byl opravdu samohybný minomet, v podstatě protějšek vozidla Griffon opatřeného minometem Thales 2R2M. Typ TITUS patří do téže kategorie jako Griffon (koneckonců se na obou podílí firma Nexter) a v propagačních materiálech výrobce se skutečně objevil i koncept minometné verze, evidentně nesoucí zbraň 2R2M.
Druhou variantou by pak bylo využití vozu TITUS v úloze, kterou nyní plní vůz Tatra 815-7, resp. jako prostředek pro transport taženého minometu.
Další platformou pro samohybný minomet by mohlo být terénní vozidlo, jež by se mohlo objevit ve výzbroji budovaného výsadkového pluku. Zbrojovka Cardom (resp. Soltam) dodává i „ultra-lehký“ 120mm minomet Spear, který lze umístit i na běžné terénní automobily (jako HMMWV) a který nabízí max. dostřel přes 7 km.
Tažené i samohybné minomety reprezentují vysoce efektivní nástroje palebné podpory. Jejich schopnosti vyniknou zejména v kontrastu s jejich jednoduchostí. Jejich maximální dostřel sice nemůže konkurovat houfnicím, ale pro destrukci „měkkých“ cílů na kratší vzdálenost nebo při boji ve městě jsou minomety nesmírně účinné. Střepinový účinek proti živé síle je obrovský a za zmínku stojí i široké spektrum typů střeliva.