Pohľad do zrkadla je nevyhnutný akt, ktorý nemusí byť vždy príjemný, ale často môže byť zaujímavejší, než by sa zdalo. Pohľad do zrkadla nám totiž umožní na chvíľu sa uvidieť zvonka, ako keby sa na nás díval niekto iný. Aj rodiny, komunity, národy, kultúry potrebujú možnosť vidieť sa v zrkadle, čiže očami iných.
Požiadali sme dvadsať európskych autorov z dvadsiatich európskych krajín, aby sa vybrali do niektorej z nich a načrtli jej portrét. Vznikla tak mobilitná schéma, akýsi malý Erasmus pre spisovateľov. Výsledkom ich doterajších ciest je zbierka esejí. Do ktorých zrkadiel sa môžete pozrieť? Talian Andrea Bajani sa po rumunskej Bukurešti prechádzal v spoločnosti túlavých psov, Slovenka Jana Beňová hľadala v lisabonskom kníhkupectve Bertrand na Chiade Fernanda Pesou, Moldavec Vitalie Ciobanu križuje Amsterdam na bicykli a nevynechá nič - ani dom Anny Frankovej, ani obrazy Vincenta van Gogha. Chorvátka Slavenka Drakulić putuje z Benátok, kde už vymrel život, do utečeneckým džavotom preplnenej Lampedusy, a pozrone načúva melódii budúcej Európy, Ukrajinec Andrej Kurkov zas v Londýne už dvadsaťpäť rokov skladá puzzle zvané Veľká Británia a Rumunka Ioana Pârvulescu sa v Osle cíti ako Viking na svojej lodi. Nemec Jochen Schmidt sa každú noc v pyžame vykradne na strechu berlínskeho domu nafúkať si svoju kozmickú loď, a zaletí ňou až do Budapešti. Je tu aj Poliak Andrzej Stasiuk, ktorý prežil v Moldavsku leto nehybného úpeku, a Portugalec Gonçalo Manuel Tavares, ktorý v lietadle nad Istanbulom prišiel na to, ako sa spozná Európa. A napokon Francúzka Marie Darrieussecq chodí po Slovensku: ani sklamaná ani šťastná: „Slovensko, to je Európa malých krajín a nepochybne budúcnosť Európy, Európy, ktorá pracuje, kosí trávniky, ukladá drevo do štôsov, stavia mosty, nemá príliš rada svojich Rómov. Budúcnosť, ktorej možno trošku chýba fantázia, ale je fantázia (žiaľ) budúcnosťou?
27. októbra 1989 dramatika Václava Havla naposledy zatýkajú. Nevie, či na dva dni, alebo na dva roky. Hudobník Pražského výberu Michael Kocáb za mesiac nato oznámi, že Havel bude navrhnutý do funkcie prezidenta. 10. decembra 1989 herec Jiří Bartoška navrhuje jménem Občianskeho fóra Václava Havla do úřadu prezidenta republiky. Parlament - zděděný po předchozím režimu - ho o devatenáct dní později do úřadu jednomyslně (!) zvolí. Ještě je listopad.
Študenti AMU pořádají v neděli 26. 11. happening pod názvem „Žádné násilí‘, který proběhne od 14 hodin v Letenských sadech. Na závěr jeho účastníci utvoří lidský řetěz k Pražskému hradu. Téma happeningu „Žádné násilí‘ nechápeme jen v oblasti fyzického násilí, ale i v oblasti psychického, morálního, zdravotního atd. Vyzýváme sympatizující studenty celého světa a představitele studentského hnutí, aby svou aktivní účastí na této akci vyjádřili podporu československým stávkujícím studentům a zároveň tak uctili památku čínských studentů pobitých na náměstí Nebeského klidu. Zároveň vyzýváme k účasti všechny sympatizující občany Československa, zejména studenty a umělce. Vyzýváme všechny československé studenty k obdobným akcím ve svých městech.
Po zásahu pořádkových jednotek proti studentům na Národní třídě 17. listopadu 1989, následném vyhlášení stávky a založení Občanského fóra stále není jasné, zda skutečně končí vláda jedné strany. Je zmobilizována armáda, generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš povolá na pět tisíc milicionářů, aby ubránili socialismus v zemi. Komunistická strana, paralyzovaná zevnitř, není schopna samostatného činu. Už vůbec ne v čele s Jakešem a posléze Karlem Urbánkem. Vysoké školy stávkují, na venkov putují výjezdové skupiny, většinou tříčlenné: student, herec, zkušený „průvodce“. Den před protestní generální stávkou, kdy už mnozí hrají svoje hry a zneužívají dezinformací, zrealizují 26. listopadu 1989 studenti v Letenských sadech happening Žádné násilí.
Prečítajte si tiež: Návod na hru pre dvoch
Titul připomíná slovenskou obdobu Občanského fóra Verejnosť proti násiliu. Ovšem v tutéž neděli se na Letnou odpoledne přestěhuje manifestace, tři čtvrtě milionu lidí. Megalomanský happening připomíná celá Praha. Václavským náměstím prošel tři dny předtím průvod. S transparenty Od koryta ke korytu a to chcete autoritu. V těsném objetí vyzpívali hymnu dva Karlové, nesmiřitelný emigrant Karel Kryl a normalizační ikona Karel Gott, řečnil Alexandr Dubček, na dvacet let umlčená Marta Kubišová se před publikum vrátila s revoluční hymnou „vláda věcí tvých se zas k tobě navrátí…“.
Klíči chrastili chartisté, konfidenti StB i rozcitlivělí nestraníci. Všichni. Jako v divadelní inscenaci. Každý představoval střípek, dohromady slepili podobu českého národa. 24. listopadu odstoupilo předsednictvo ÚV KSČ, jeho atomizace dokonána. Vracejí se dávní rodinní přátelé. Lidé mohou cestovat. Na Západ. Vídeň se otevře svým sousedům, vstup do muzeí a historických památek je v tyto dny zdarma. Nutno dodat, že stejně zejí prázdnotou, fascinující pastvou pro české a slovenské oči jsou spíše přeplněné obchody, tržiště s vyrovnaným ovocem a zeleninou. Včetně ananasů, banánů…
Průvodci provádějí skupiny obchodními domy, řezníků se ptají, čímpak krmí prasata, že maso má tak krásnou barvu. Nastává doba kávovarů, coca-col, rychlovarných konvic, fritovacích hrnců. Ještě o nás mají iluze, ještě nevědí, že mentalita východní Evropy je mentalita zlodějů. Nakupuje každý. Alespoň drobnost. Přestože kurz je nesouměřitelný. Ve Vídni jsem se několikrát podíval na cedulku Vídeň, abych se ujistil, že to je opravdu Vídeň, neboť jsem tam Rakušáky prakticky nepotkal. Z Vídně jsem přivezl překapávač na kafe, který se stal trvalou ozdobou naší vily. Pijeme - jen tak pro zajímavost - asi tak 50 kafí denně. Hlavním vídeňským zážitkem se ovšem stala schůzka s Ivanem Medkem (byli jsme na kávě).
Marta Kubišová se stává národním symbolem, smývá hříchy jiných. Jako v Kafkově povídce Josefína a myší národ. Zapomněli, jak zardousili její pištění, Kafkovy spolumyši zapomněly. Předstírá „únavu, mrzutost, ochablost. Máme tedy kromě koncertu i podívanou.“ A potom najednou Josefína zmizela. „Sama se zříká zpěvu, sama ničí moc, kterou si získala nad naším srdcem.“ Myší národ jde svou cestou, Josefína byla zapomenuta. Měšťácké okolí provokovala vždy. Ještě v roce 1970, v březnu v Lucerně, bylo vidět a slyšet, že je to zpěvačka světového formátu. Neříkám, že byla tak dobrá jako Aretha Franklinová, ale jako Dusty Springfieldová určitě ano. S ní byla souměřitelná. Kubišovou husákovský režim zastavil v době největšího rozkvětu.
A byl to navíc obrovský nesmysl, protože ji nezastavili proto, že byla nejlepší zpěvačkou nebo nejpopulárnější revolucionářkou. Ne. Zastavili ji, protože šla ze všech nejvíc na nervy manželkám funkcionářů. Od samého začátku. Pro ně to byla flundra z ulice, popouzelo je, jak vypadá, jak zpívá. Nikdy to nepřekously a daly jí to taky patřičně sežrat. Sežrat, to se jinak nedá říct. Že potom podepsala Chartu, to už je další věc. V Opletalově ulici je Divadlo hudby, zřizovatelem hudební firma Supraphon. Václav Havel zatím opakuje: «Stále ještě neumíme postavit morálku nad politiku, vědu a ekonomiku. Stále ještě nejsme schopni pochopit, že jedinou skutečnou páteří všeho našeho konání - má-li být mravné - je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vyššímu… odpovědnost k řádu bytí, do něhož se všechno naše konání nesmazatelně zapisuje a kde se teprve a jen spravedlivě zhodnocuje.
Prečítajte si tiež: Pamiatky v Sibiu
Nikdo ho před ani za oceánem neposlouchá. Lidé se začínají realizovat jinde a jinak. Stojí uprostřed náměstí sám. Na náměstí, kde byl zvyklý, že je vždycky kolem soklu, na kterém stál, narváno a natěsnáno k nedýchání. Co se to s lidmi děje? Opilí svobodou? Co si pod slovem svoboda představují?
HLAS LIDU: Kdo, když ne my. Svět nám v uprchlických vlnách 1938, 1948, 1968 pomáhal. Věděl, že po roce 1968 proklouznou i lidé Státní bezpečnosti. Pokud se dnes u nás někdo ne vlastní vinou dostane na okraj společnosti, najednou mizí solidarita a občanská sounáležitost. Ti lidé jsou naopak kriminalizováni, jejich neštěstí je odsouváno, aby se společnost nenakazila. Místo aby jim pomohla. Východní Evropě chybí sebeaktualizovaní lidé formátu Václava Havla, kteří jsou schopni přesně vnímat realitu, odlišovat nefalšované a originální věci a skutky od nepravých a falešných. Lidé, kteří jsou orientovaní na problém, životní obtíže vnímají jako něco, co vyžaduje řešení, nikoliv jako neřešitelné těžkosti a rány osudu. Lidé, kteří jsou nezávislí, přijímají sami sebe i druhé takové, jací jsou. Lidé, kteří jsou spontánní, kreativní, mají nekomplikovaný přístup k realitě a smysl pro humor, v němž není zloba a snaha ublížit. Lidé, kteří mají pevnou morálku a něco, co Alfred Adler nazýval sociálním citem - vědomí sounáležitosti s druhými lidmi, zájem o jejich prospěch a blaho.
Komunismus nám vymyl mozky i srdce. A lidstvo je nacionálně a nábožensky frustrované. Vysmíváme se Německu, kde funguje občanská společnost a kvalita života je odvozená ze tří pilířů - právního státu, kde jsou si před zákonem všichni rovni, z kvalitního vzdělání a důstojného života pro každého. Mít námitky proti něčemu, čemu jsme se ani nepokusili porozumět, není nic těžkého. Nebo znamená „ne uprchlíkům“ zvrácenou emancipaci pubertálních zemí východní Evropy na Evropské unii?
Důvody slepoty jsou hlubší. Češi roku 2016 křičí, že jsou liberální. Copak se liberálové poznají podle toho, že nikomu nepomohou a otázky, které trápí celý svět, ignorují a nechtějí si pálit prsty? Ne náhodou jsou Čechy zemí, která musela rehabilitovat Franze Kafku. Hranice stavět nemusíme. Po druhé světové válce jsme vyhnali tři miliony lidí. 1. Tolik jich dnes můžeme přijmout. Byli i tací Češi, kteří židům neodpustili, že přežili, že se vrátili, že měli odvahu žádat zpět ukradený majetek. Jedním z nejvýznačnějších spisovatelů spjatých s českým prostorem je paradoxně německy píšící autor židovského původu, Franz Kafka. Patřil k prvním německy píšícím autorům, jejichž dílo mohlo být v rodné Praze na počátku 60. let připomenuto a v 90. letech se stalo „značkou“ lákající turisty. Měl štěstí. Nebyl zplynován. Evropa si vleče nedořešená traumata a nálepkování z minulého století. Totalita nevymizela. Existuje nejen totalita nacistická a komunistická, existuje i totalita ve firmách, v rodině, ve vztazích. Totalita ve vztahu mezi zeměmi. Evropa je rodina.
Z modelu rodinných vztahů nelze uniknout. Z hlediska systému jsou osobní názory na dobro a zlo náhodné. Žádná skupina neví, co jiná skupina považuje za dobré. A musí být schopna unést pocity viny a odcizení, které bude mít, když poruší zásady, které „rodina“ považuje za správné. Cokoliv se v osobním životě vytěsní, uškodí to jedinci a vypluje na povrch za několik let, desetiletí či generací. Pokud cokoliv z minula vytěsní společnost, je nezdravá. Před lety u příležitosti 20. výročí německého znovusjednocení Matthias Platzek, bývalý šéf sociálních demokratů a braniborský ministerský premiér, označil připojení východního Německa za princip Anschlussu. Prý se dnes více jak 80 procent Němců cítí být občany druhé kategorie. V jakém smyslu? Nemají rovnocenné šance? Je to konkrétní doklad zrůdnosti komunistických myšlenek: celý ten experiment, kdy byl jedna rodina rozpůlena, část se vyvíjela svobodně a část ve vězení kontrolovaného, socialistického myšlení za vysokou zdí a ostnatým drátem. Doklad, jak člověka formuje atmosféra společnosti, nejen nejužší rodina. Život pod poklopem s hrozbou politické policie člověka degraduje, zažere se pod kůži. Všichni lidé vyrostlí za železnou oponou jsou dodnes mentálně jiní. Zamindrákovaní, závistiví, malicherní, náchylní k extremistickým myšlenkám. Postkomunistické hlasy ospravedlňují i spolupráci s politickou policií jako součást stranické práce.
Prečítajte si tiež: Slovenské vzduchovky
Všichni chtějí být jenom oběti režimu, nacisté byli jen ti druzí. Stejně tak v postkomunistických zemích byli komunisté a udavači jen ti druzí. Masová hysterie dokáže ohrozit demokracii v samých základech, masy inklinují k moci a tato propojenost je odpovědná za tragiku naší doby. Protože masa touží po vůdci. Východoevropské země odmítají pravdu, protože bývaly figurky na šachovnici velmocí. Nic jiného neznaly. Přimykaly se k silnějšímu, protože věděly, že nikdy nebudou šéfovat.
V historii střední Evropy hrají roli měnící se rámce společenské, ale i fatalita lidské duše. Lidé, kteří jsou vysoce inteligentní, ale chybí jim emoční inteligence a je jim cizí sociální soucítění, se dostávají velice rychle k moci a do vedení na všech úrovních, nejen ve firmách. To jsou manažeři a politici. Tito „koboldové“ udávají pravidla společnosti, protože velice dobře vědí, jak s druhými manipulovat a zacházet ve svůj prospěch. V tomto manipulátorském chování vidím prvotní moment vzniku totalit. Kde jsou všichni vinni, není vinný nikdo.
Blahobyt může vést k sociálnímu otupění, je to zvláštní druh agresivního otupění a davové lhostejnosti, kdy najednou mizí to nejzákladnější, co dělá člověka člověkem. A to je soucit, empatie, elementární slušnost a taky rozhovor, kdy jeden naslouchá druhému, kdy se vnímáme. Není to pěkný pohled. Za čtvrt století po roce 1989 v zemích východní Evropy jedinkrát nezaznělo, že člověka definují jen činy a ne slova, která měníme podle toho, jestli se píše rok 1938, 1953, 1968, 1989, 2016. Kdo jednou napomáhal režimu, který vraždil, musí se postavit ke svým činům. Protože jinak urážíme mrtvé. Soudy s komunistickými zločinci se vlekly, nikdo nebyl, není a nebude potrestán, protože odmítáme přijmout podíl viny.
Předáváme jasný vzkaz mladším generacím: vše se může, protože každou zrůdnost lze smést ze světa větou „dopustili jsme se v mládí chyb a omylů“, podstatné je vyváznout a zajistit si dobré bydlo. Kati a oběti se slili. V systému před rokem 1989 nešlo jen o potlačení svobody, státní teror, ale především o atmosféru nedůvěry, bezmoci a rezignované bezvýchodnosti. Nikdo se nemůže vymlouvat, že taková je nebo byla doba. Vinni jsou konkrétní lidé. Jediné možné východisko je návrat k začátku všech věcí. Jenomže začátky nikoho nezajímají. Je doba hypotékami zatížených zbabělců, filozofie pokorné lhostejnosti a konzumu. Dlouho se diskutuje o konzumní společnosti a jejích negativních důsledcích. Ve východní Evropě máme taky konzumní společnost, ale permanentně frustrovanou. Není to pěkný pohled. Všechno působí jako fraška.
Život pod poklopem s hrozbou politické policie člověka degraduje, zažere se pod kůži. Kdo žil v socialistické zemi, v okupačním režimu jako vazal Ruska, jako by neuměl žít v jiném světě. Partajní mládenci v Čechách se dnes pokoušejí o kapitalismus se socialistickou tváří: vítězství vyvolených, bez konkurence a mimo volnou soutěž (tak jako byli zvyklí za socialismu soupeře diskvalifikovat politickou perzekucí). Převzaly mentalitu: nepodporují nadané a schopné, ale méně schopné jen proto, že jsou loajální a bez skrupulí. Všechno co strany tvrdí o podpoře umění, je lež. Už zas mají peníze. Mají zájem podporovat jen komerční, tedy nejkonformističtější umění. Stále se snaží zničit vše a každého, kdo ukazuje, že král je nahý. Jsou to trpké situace, do kterých...